Zastavení první: Kristus odsouzen
(Má stejnou siluetu jako poslední, ukazuje souvislost mezi začátkem a koncem.)
Byl Kristus odsouzen spravedlivě? Určitě ne! Každý se v průběhu života setkává s nespravedlností. Děje se nám i našim blízkým. Někdy proto, že zbrkle odsuzujeme to, co neznáme, jindy se jedná o chladnokrevný kalkul, anebo se sami staneme terčem osočování a pomluv. Obvinění proti Kristu byla také plná překroucených a vymyšlených „pravd“. Často však bývá těžké ba nemožné se bránit, říkat všude: „To je lež!“ Některá nespravedlivá obvinění je tak zkrátka nutné ignorovat, nevšímat si jich. Co nejsme schopni ovlivnit, je potřeba přijmout.
Zastavení druhé: Kristus bere na sebe kříž
(Je jedinečné otiskem ruky; ten symbolizuje přijetí osudu.)
Mohl se Kristus odsouzení vyhnout, odmítnout nést kříž? Nestačila by trocha „diplomacie“ při rozhovoru s Pilátem či Herodem? Zachoval by se jako mnohý politik – ale tím on nebyl. Ani nemohl být, pokud se nechtěl zpronevěřit svému poslání. Mezi lidmi se někdy objeví člověk, který své poslání staví nad vlastní život. Třeba Sokrates – znelíbil se politické moci a byl odsouzen k smrti. Jeho přátelé podplatili stráže a chtěli ho vyvést z vězení. Tím by ale Sokrates popřel to, čím žil a slovem šířil. Snaha vyhnout se problému… Proto svou číši bolehlavu vypil do dna.
Zastavení třetí: Kristus padá pod křížem
(Propojuje kruhový tvar se zastavením prvním a posledním; poukazuje na jejich spojitost – od odsouzení přes pád až k uložení do hrobu.)
Kristus padá pod křížem? Trpí, to ano, je to i člověk. Ale pád? Kristus může padat pod tíhou toho, o čem ví, že ho ještě čeká cestou na Golgotu. Jde ještě o dlouhou a těžkou cestu, A někdy je toho i na nás dost. Někdo blízký těžce onemocní a nám nezbývá než bezmocně přihlížet, jak pomalu odchází a umírá. Nebo sami onemocníme, stárneme, ubývají nám síly, smysly se otupují a uzavírají nás do vnitřní samoty. Co nás ještě čeká? Někdy budoucnost nevěští nic dobrého. I když je to těžké, je dobré se s nevyhnutelnou situací smířit. Tak budeme moci lépe čelit nesnázím.
Zastavení čtvrté: Kristus se potkává s matkou
(Je výjimečné kompozicí dvou křížů, které jako by se vzájemně podpíraly; vyjadřují osobní vztah matky a syna.)
Potřebuje Bůh – Kristus člověka? Může setkání s matkou ulehčit jeho cestu? Jsou chvíle, kdy se dostáváme do obtíží, a jejich sdílení s někým dalším nám může pomoci. Kristus na tom nebyl jinak. Mnohdy přitom stačí se „pouze“ svěřit. Někdo k tomu nenajde odvahu, skrývá se za chlapáctvím – jen si ale škodí. Najít osobu, s níž můžeme sdílet i své těžkosti, je velká výhra. Jedná-li se o životního partnera, vypovídá to o ceně takového vztahu. Stejně tak vypovídá o ceně našich přátelství, pokud se kamarádi při obtížích vytrácejí. Jak se říká: „V nouzi poznáš přítele.“
Zastavení páté: Šimon pomáhá nést kříž
(Používá jako symbol plastické ruce Šimona, který pomáhá nést kříž.)
Proč organizátoři ukřižování přinutí Šimona nést po část cesty kříž? Aby představení zdárně pokračovalo, mělo správný rámec a rytmus. Dav přece čeká a těší se na ukřižování a ona to začíná být nuda. Proto honem, pošlete tam někoho! Občas býváme postaveni do situace, kdy musíme spolupracovat s někým, koho jsme si nevybrali. I když se nám to nemusí líbit, pokusme se o účelnou spolupráci. Je dobré udržovat pozitivní vztahy s lidmi okolo. Profesní nesoulad, antipatie, závist, povýšenost – to vše přeci spolupráci oslabuje ke škodě díla i spolupracovníků. Vstřícnost naopak spolupráci svědčí.
Zastavení šesté: Veronika podává roušku
(Nese symbol v podobě draperie, Veroničinu roušku.)
Potřebuje Kristus pomoc od člověka? Ano! Vidíme, že přijímá kus látky od Veroniky a stírá si z tváře pot, krev a prach. Veronika tím naplnila své poslání. Jak je to vlastně s naším posláním? Máme sklony se domnívat, že poslání od Boha je břemeno, jež na sebe bereme. Přitom každá práce, každé poslání, které cítíme jako vyšší vůli, bývá vždy odměnou. Proto je každé Boží pověření pozitivní a přináší východisko. Je lepší smysluplně pracovat než se strachovat o práci a čekat na ni. A není pravda, že to Bůh na nás klade neúměrná břemena. „Mé jho je snadné a břímě lehké,“ píše se v Bibli.
Zastavení sedmé: Kristus padá pod křížem podruhé
(Má šikmo umístěný symbol kříže, což má zdůraznit druhý pád pod křížem.)
Pod kterými břemeny se hroutíme? Vezměme Sisyfa – podlého člověka, vychytralého sobce. Břemenům se snažil vyhnout, proto musel po smrti valit kámen na vrchol hory, kde se mu vždy vysmekl. I my si někdy počínáme podobně. Z ješitnosti se odřízneme od lidí, kteří by mohli být našimi pomocníky: Jak jsme chytří! Úspěšný podnikatel Henry Ford viděl kořeny svého úspěchu v tom, že se obklopoval lidmi, schopnějšími než on. Správný postoj bez komplexů a zpupnosti má přitom daleko širší záběr než jen ten obchodní. Člověk se osvobozuje od břemen, která si sám vytvořil.
Zastavení osmé: Plačící ženy
(Zobrazuje slzy, které jsou vyjádřením emocí.)
Proč Kristus tak příkře hovoří se ženami, jež pláčou nad jeho utrpením? Veroničinu roušku přijal, ale tento soucit odmítá? Protože pokud je soucit úvodním impulzem, po němž následuje čin – podání roušky, je vše v pořádku, Avšak zůstane-li emoce osamocena, stává se její energie ničivou; nevyužita ubližuje tomu, kdo lituje, i tomu, kdo je litován. Je špatně, má-li někdo trn v patě, ale já ho lituji, aniž bych mu trn z paty odstranil. Je tedy třeba ohlídat emoce; jejich energie může tvořit, ale i ničit, vést k úspěchu i neúspěchu, zdraví i nemoci. Mohou být také příčinou pokušení.
Zastavení deváté: Kristus padá pod křížem potřetí
(Symbolem je zde kříž, padající k zemi; znázorňuje jeho další pád.)
Může byt Kristus pokoušen? V Bibli se píše o pokušení Krista na poušti nečistým duchem. Ďábel neuspěl. Dále v Bibli stojí, že od Krista odstoupil až do určité doby. Možná do doby kolem jeho ukřižování. Pokušení mohou být různá a odvíjejí se od příležitosti. Někoho zláká cizí auto s klíčky uvnitř, jiného možnost podvodem získat významnou pozici, lstí se zmocnit domu stařenky, které už rozum neslouží, užít si nezávazného sexu, zatímco doma čeká manželka… Průvodním znakem toho, že podléháme pokušení, je narůstající lačnost. Čím více si člověk bere, tím bývá lačnější.
Zastavení desáté: Kristus zbaven šatu
(Je jediné, kde symbol není vytesán, ale tvoří ho kříž ve tvaru roucha, o které byl Kristus připraven.)
Proč přišel Kristus úplně o všechno? Jeho učedníci se rozprchli, rodina je v ohrožení, byl zbaven šatu a čeká ho smrt. Vše je v troskách, z lidského hlediska krach a prohra. Mít nebo nemít majetek? Ve Starém zákonu se dočteme o požehnání, pokud se stáda rozrůstala. Samotné vlastnění není chybou. Chybou je neuměřenost, stav, kdy má člověk větší úctu k majetku než k právu a dobrým vztahům k lidem či k Bohu. Pilát a dav připravují Krista o všechno, aniž k tomu mají právo. A připravují mu ještě krutější osud.
Zastavení jedenácté: Kristus přibit na kříž
(Je výjimečné vyrytím nástrojů, potřebných k ukřižování.)
Proč byl v úradku Božím obsažen tak krutý způsob smrti? Nestačilo by k spasitelství „jen“ položit život? Vždyť ukřižování patřilo k nejkrutějším metodám popravy. Hřeby tělo napínají na kříž a působí kruté bolesti, dýchání je ztížené, pohyb nemožný. Je jasné, že motivem Kristova příchodu na zem byla láska. I za způsobem jeho smrti proto hledejme ji. Já v něm hledám sdělení pro všechny trpící. Kristus si smrt ničím nezavinil; byla nejen nespravedlivá, ale i nesmírně bolestná. Jako by tím říkal: „Co je nevyhnutelné, to přijměte, byť by to bylo sebebolestnější.“
Zastavení dvanácté: Kristus umírá na kříži
(Má jako jediné na kříži korpus – tělo ukřižovaného.)
Máme přijímat utrpení, vidět ve všem Boží lásku? V bolesti, ve ztrátě prestiže, majetku či blízkých? Slýcháme: „Kdyby Bůh existoval, nedovolil by, aby děti umíraly, aby nespravedliví vítězili… Aby, aby…“ V povídce Karla Čapka stojí zločinec na onom světě před soudem, ale Bůh v tribunálu není, sedí opodál. „Soudit – to přenechávám lidem,“ říká Bůh. Nejsme to my, kdo si utváří svůj soud i odsouzení? Není tak vyhověno naší vůli? Tu mimořádně krutou smrt Krista nedovedou strávit ani mnozí teologové. Avšak kdo se nad ní zamyslí, a takto se dívá na kříž, neměl by mít už nic proti osudu. Přijetím nevyhnutelného posvěcujeme sebe i svůj kříž.
Zastavení třinácté: Kristus sňat z kříže
(Je opatřeno soustředným špicováním, aby byl zdůrazněn zářící kříž.)
Prohlubuje pohled na prázdný kříž celou tragédii ukřižování? Ne! Kříž už se stává zářícím majákem, který se proměňuje v naději. Okamžik smrti osvobozuje. Smutek může ovládnout ty, kdo bez Krista zůstali osamoceni. Učedníci zůstávají ukryti a jsou zmateni. Ten, který měl být Mesiášem, je mrtev! Každá ztráta blízkého člověka uvádí ve zmatek a vnucuje otázku: „Proč zrovna já?“ Mnohdy teprve čas ukáže, že vše má svůj smysl. Když zkušení lidé uvažují nad svými životy, často se shodují v jednom: Vše co bylo mělo hluboký smysl. A zjišťují, že by na uplynulém životě nic neměnili.
Zastavení čtrnácté: Kristus uložen do hrobu
(Při pohledu z boku se směrem dolů zužuje. Má znásobit dojem zmrtvýchvstání a naději, vyjádřenou symbolem vycházejícího slunce a nápisem IHS.)
Nemohl Kristus vstát z mrtvých dříve? Proč až třetí den? Vše má svůj řád, který i Bůh respektuje. A zde jde navíc o řád Vesmíru. Avšak nejvyšším řádem, který Bůh ctí, je svobodná vůle. Umřel by Kristus za člověka – loutku? To by nedávalo smysl! Loutce by stačilo nařídit, co má dělat; nebylo by potřeba umírat, přinášet oběti… Avšak člověk není robot. Má tu obrovskou moc konat věci dle svého rozhodnutí. A Boží respekt je tak velký, že ani všechna chybná rozhodnutí člověka neoslabí závažnost svobodné volby. Bůh svobodnou vůli respektuje a jeho spasitelství ji nijak neoslabuje.
